|
Poznávací zájezd do Velké Británie 1.5.-6.5. 2014
Už to bylo jasné. Ti, kterým to rodiče dovolili, včetně mě, směli jet na zájezd autobusem do Velké Británie. Přípravy a konzultace s vedoucí zájezdu, paní učitelkou Němečkovou, probíhaly několik měsíců dopředu. Ale stejně na nich nikdo neposlouchal, a tak to byly spíše orientační schůzky. Ale nastal čas otestovat naší dosavadní schopnost domluvit se anglicky v cizí zemi.
A tak jsme se ve čtvrtek 1. května před devátou ráno konečně sešli před školou. Tím momentem to všechno doopravdy začalo. Naše šestidenní dobrodružství v zahraničí.
Cesta autobusem trvala téměř 20 hodin a to bylo pro některé z nás poněkud vyčerpávající. Především potom, co se v noci rozbila klimatizace a všem v autobusu začalo být neskutečné vedro.
I přes veškerá příkoří a dlouhou cestu trajektem jsme konečně v Anglii! Vlezli jsme si zpátky do autobusu a čekali na vylodění. Už začínalo svítat a my mohli spatřit křídové útesy na pobřeží.
Zanedlouho nás taky naši páni řidičové dovezli přímo do Londýna, kde jsme u řeky Temže, nedaleko slavného London Eye, vystoupili konečně z autobusu. Šli jsme na náměstí Trafalgar square. Tam jsme udělali několik skupinových a individuálních fotek a náš průvodce nám dal hodinový rozchod.
Pak jsme dál procházeli téměř celým centrem Londýna, dorazili jsme k Buckinghamskému paláci, shlédli jsme výměnu stráží, prošli jsme Hyde Parkem, viděli Big Ben a Houses of Parlament.
No a potom jsme se vrátili zpět na Trafalgarské náměstí, kde jsme dostali dlouhý rozchod a mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Někdo šel na jídlo, někdo dělal fotky, někdo si prohlížel památky. My, kluci, jsme zase šli do Národní galerie trochu se ohřát, protože nám byla strašná zima a moc tomu nepřidávala ani únava z autobusu.
Pro většinu z nás to byla úleva, když jsme se konečně sešli u modrého kohouta na Trafalgaru a šli zpět k autobusu, který nás odvezl na parkoviště, kde si nás měly vyzvednout rodiny, do kterých jsme měli být rozřazeni.
Mě, Kubu Blechu, Štěpána Marečka a Dominika Petříka přiřadili k rodině Jeeves. Vlastně ona to nebyla úplně rodina, ale bratr se sestrou. Oba byli strašně pohodoví, dobře se s nimi mluvilo a skvěle jsme jim všichni čtyři rozuměli.
K večeři jsme dostali (sice to bylo trochu divný, ale chutnalo) hranolky a pizzu. Pak jsme šli do našeho pokoje chvíli kecat a po sprše spát.
Na druhý den jsme konečně trochu prospali a autobusem vyjeli směrem na jih. Cestou jsme se zastavili v jedné malebné vesničce a jako kuriozitu jsme si šli prohlédnout „Dlouhého muže“ v kopci. Byla to vlastně vytrhaná tráva ve svahu, kterou památkáři kvůli životnosti vylili betonem nebo něčím podobným.
Ve vesnici jsme se šli někteří, včetně mě, podívat do kapličky z 12. století. Bohužel na její prohlédnutí bylo strašně málo času a my jsme museli spěchat zpět do autobusu, který nás měl odvézt ke skalním útesům Seven sisters. Podle mě to byla ale zbytečná zastávka, protože to byly prostě křídové útesy vysoké 40 metrů. Nic víc.
Ale byl odtud nezapomenutelný pohled několik desítek kilometrů daleko. Vypadalo to úžasně!
Stejně jako před pár minutami bylo na koukání příliš málo času. Ten den jsme měli ještě navštívit lázeňské město Brighton. Stálo to opravdu za to. Byli jsme se podívat v obřím akváriu, kde jsme strávili několik hodin. Hudba, která tam hrála, nám všem lezla na mozek. Po rozchodu jsem si to zamířil do obchodu s deskami. Tam jsem koupil nejlepší album skupiny The CLASH. Potřeboval jsem mít ten pocit, že je opravdu moje.
Když bylo všechno nakoupené, stáhli jsme se zpátky k obřímu akváriu a chvilku čekali, než nám vyprší čas a pak zpátky do autobusu a na parkoviště. Tam jsme čekali na naše rodiny.
Třetí den jsme se jako každé ráno sešli na parkovišti u autobusu a vyrazili směr Rochester. Je to nádherné středověké městečko s okouzlující katedrálou. Měli jsme velké štěstí. Když jsme vstoupili do katedrály, zjistili jsme, že sbor zde nacvičuje zpěv na mši. Bylo to úchvatné. V den, kdy jsme Rochester navštívili, probíhaly ve městě oslavy kominíků. Procházeli jsme po trzích, nádvořích hradu a vnímali atmosféru. Po prohlídce muzea jsme ochutnali extra pálivou omáčku. Soutěžili jsme, kdo jí sní víc. Hned, co jsme ji spolkli, litovali jsme toho. Trvalo deset minut, než nás přestalo pálit v krku.
Stejný den jsme i navštívili hrad Leeds s krásným parkem a labyrintem. Ten si všichni asi užili nejvíc, závodili jsme, kdo první najde cestu a dorazí do cíle. Poté jsme opět nastoupili do autobusu a vyrazili zpět ke svým rodinám.
Poslední den jsme si trochu přivstali, abychom mohli sbalit naše věci a v klidu se nasnídat. Pak nás odvezli na parkoviště, kde stál náš autobus. Následovalo rozloučení a přání šťastné cesty domů. Prostě ty „klasický řečičky“.
Autobus nás dovezl znovu do centra Londýna k mostu Tower Bridge. Odtud jsme šli podél řeky Temže směrem k replice divadla Globe a odtud přes Millenium Bridge ke katedrále sv. Pavla, která má druhou největší kupoli na světě! (největší je ve Vatikánu, katedrála sv. Petra) Tam jsme chvilku pobyli a ten, kdo chtěl a měl dost peněz, odtud šel s průvodcem k pevnosti Tower.
Naše skupina potom dorazila k Tower Bridge. Tam na nás už čekali kamarádi, kteří navštívili pevnost. Všichni jsme vyrazili k Tower Bridge.
Potom už jsme jen šli centrem Londýna směrem ke Greenwichskému poledníku, kde si každý udělal fotku. Já a Dominik Petřík jsme to nepotřebovali a dali jsme si závod v tom, kolik holek si s námi plácne. Vyhrál jsem!
Když už nebylo co dělat, tak jsme prostě čekali, až se všichni sejdeme a vyrazíme k domovu. Téměř všichni stíhali v pohodě až na jednoho opozdilce, pro kterého jsem musel běžet. Krásně strávený den s trochou sportu!
Cesta zpátky trvala necelých 17 hodin a pak už následovalo jen to klasické přivítání s rodinou s typickými větami typu: Jak jsi se tam měl(a)? Stačily ti peníze? Měl(a) jsi s sebou dost jídla? Doma mi musíš vyprávět…
No a to je konec našeho výletu do Velké Británie.
Pro školní redakci Zdeněk Klišč a Eva Nevřivá.
|
